Duben 2009

Prostě to tak je....

9. dubna 2009 v 17:41

Dne 7.4. jsem ,,slavila,, své 18. narozeniny. Znáte opak života? není, je jen pouze narození a smrt.
Proč to říkám? svým způsobem se v tento den obojí stalo.
Ráno jsem nemohla dospat. Těšila jsem se na to, až si řeknu,, teď mám 18 let):D a taky jsem si řekla. Ráno mi hned mamka přála v koupelně, taťka to ani nestihl, protože jsem běžela už na tramvaj. Po nasednuti mi prišla sms, všechno nej nej nej a prostě znáte to, a podpis tvůj taťka:)
Bylo to moc milé. Místo toho, abych si vlatně užívala tento celý den, stresovala jsem se ze školy, protože jsem se chtěla nechat vyzkoušet z angličtiny na téma Opava. No a další stres mě už tížíl z nasledujícího dne, protože jsem měla psát kompozici z matematiky a chtěla jsem být zkoušená z ekonomiky. No prostě toho bylo moc. Ve škole mi kamarádky gratulovaly, koupily mi čokina a cucaly jsme bombonky:) taky přišel Víťa s kytičkou jen a jen pro mě:) narcisky:x) muuuckkkk. Čtvrtou vyučovací hodinu jsem se tedy nechala vyzkoušet, dostala jsem 1/2, měla jsem radost. No a odpoledne mě už čekalo učení na matiku a ekonomiku. Nejdříve jsem začala s ekonomikou. Měla jem na ní čas pouze hodinu, protože jsem měla jít poté na doučování z němčiny. Jenže v tom mi zrovna volala mamka. Chjo, špatně se mi to píše. Řekla mi, že zemřel děda. Děda, který byl již ještě v únoru v pořádku, chápete to?? nic mu nebylo, nebyl nemocný, nic. Od tohoto měsíce to s ním šlo z kopce, až to dospělo k tomu, že byl v nemocnici. To byl první otřes pro mě. Nikdy jsem nikoho v nemocnici neměla. Děda byl na Jipce, najednou to nebyl děda. Vypadal velmi nemocně..:( ztrácel se před očima. Ale on bojoval a chtěl jít domů....i když to sním bylo tak vážné, on se postavil na nohy a vybojoval si jít domů, dokázal to. Všichni jsme věřili v zlepšení, i když jsme viděli skutečný jeho stav. Děda se dostal domů. Před týdnem jsme tam byli celá rodina na kafe, seděli jsme v obývaku a vykládali, děda už sice nemluvil, ale poslouchal nás a bylo to moc fajn. Pak jsme se rozloučili a šli zase domů. Taťka tam chodíval každý den, dědovi záloželo hodně na tom, aby byl oholený, to bylo to jediné co chtěl a když neměl, tak chybělo. A málem bych zapomněla, ještě chtěl noviny Právo. No, v týdnu jsem tam chtěla za ním zajít, ale místo toho jsem šla k druhé babičce na návštěvu s mamkou. Takže jsem se tam nedostala. No a teď se dostáváme k 7.4. mamka mi volá, že zemřel děda. Já jsem najednou nevěděla co dělat, znáte tu situaci? seděla jsem na zadku a najednou prázdno. Poté ještě mi přišla sms od tatky se stejnou informaci, pak volám ségře a ona mi bulí do telefonu, já si pomalu začala uvědomovat co se vlastně stalo a najednou to začlo...... za půl hodiny mamka pro mě přijela a jeli jsme k dědovi domů. Sešla se tam celá rodina. Byli jsme uvnitř bytu, v bytu kde byl i děda. Šli jsme za ním do pokoje.... on tam ležel, a už tam vlastně nebyl. Nehýbal se, před námi tuhnul::(((( jeho ruce byly čím dál více studené. Tatka, babička všichni brečeli. Nešlo to vydržet...mamka zvolavala do vzduchu, že ho máme nechat odejít, že tam teď někde bude s Ferdou,, jeho kamarádem,,. Na chvíli jsme se všichni přesunuli do obývaku. Já tam zůstala s babičkou. Brečela mi do náruče. Poté mi řekla, všechno nejlepší k narozeninám a že se mi omlouvá, že dnešek je zrovna dnešek. U dědy mi předala dárky a řekla, že to je za oba dva. Dokud tu s námi ještě je v místosti, tak to je za oba dva a že děda si přál být semnou na narozeniny.....poté jsme si pobrečeli. Babička mi říkala, že se bojí zvonku, až si pro něho příjdou. Ani ne 5 min a zvonili. Oblékli ho do krásného obleku, poslední loučení...... a najednou tu nebyl. Byl fuč a už se nevrátí. Není to fér. Proč musí lidé umírát???..............bojím se smrti.

No a tak vypadali tedy moje narozeniny, smutné. Já vím. Na tento den nezapomenu. Dědo, měla jsem a mám tě ráda. Na vždy zůstaneš v mých vzpomínkách.

Ps: Víto 7.4. 5 měsíců máme:)

Rodinná fotka
mamka, tatka, já, děda, babi, kája

Cheryl:)

9. dubna 2009 v 17:04